Na této stránce najdete popis jednotlivých škůdců, popíšeme vám způsob jejich života. Dále zde najdete rady a tipy jak se těchto škůdců účinně zbavit nebo je odpudit.

Myš domácí - Mus musculus

Hraboš polní - Microtus arvalis

Krtek obecný - Talpa europaea 

Krysa obecná - Rattus rattus

Potkan - Rattus norvegicus

Kuna skalní - Martes foina

Kuna lesní - Martes martes

Lasice hranostaj - Mustela erminea

Lasice kolčava - Mustela nivalis

Tchoř světlý-Putorius eversmanni

Tchoř tmavý - Mustela putorius

Jezevec lesní - Meles meles 

Prase divoké - Sus scrofa

Zajíc polní - Lepus europaeus 

Srnec obecný - Capreolus capreolus 

Liška obecná - Vulpes vulpes

Vydra říční - Lutra lutra

Jelen evropský - Cervus elaphus

Netopýři

Myš domácí - Mus musculus

Všude, kde jsou lidé, žije myš domácí. Je pravděpodobně nejrozšířenějším ze všech hlodavců světa. V našich zemích byly myši donedávna považovány za nebezpečné škůdce a přenašeče nákaz.

Vzhled

Myš domácí se přizpůsobila životu v lidské společnosti tak dokonale, že jí například v chladném prostředí naroste podstatně delší a hustší srst. Dokáže žít a dokonce odchovat mláďata i v chladicím boxu. Srst je tedy hodně teplá a hustá, vydává charakteristický zápach. Její barva může být žlutohnědá až šedočerná. Členové téže kolonie si při péči o srst vzájemně pomáhají. Myš domácí má výborný sluch. Vnímá tóny do frekvence 100 kHz (to je o 80 kHz více než člověk). Aby se myši dorozuměly navzájem a při hledání ztracených mláďat, používají vysoké pískavé tóny. Čich je velmi ostrý, pomáhá objevovat potravu a stopy po jiných myších. Za to zrak má velmi slabý, velké předměty pozná pouze zblízka. Myš domácí má těla 7 - 10 cm, ocas je o něco kratší než tělo. Její hmotnost se pohybuje kolem 30 g.

Rozšíření

Po celém světě poblíž lidských sídel s výjimkou Arktidy, Antarktidy a některých džunglí. "Volně" žije na polích a v řídkých lesích.

Způsob života a potrava

Myš domácí je převážně noční zvíře, které se za potravou vydává za soumraku nebo v noci. Většinou se spoléhá na vynikající sluch a čich. Její zrak totiž není nijak vynikající, myš domácí vidí i za denního světla velmi špatně. Podle dosud provedených pokusů se zdá, že ostře vidí předměty jen do vzdálenosti pěti centimetrů. Myš domácí je neobyčejně pohyblivé a obratné zvíře, které dokáže snadno běhat i po stěnách. Je společenským tvorem,žije ve volných koloniích s jedním dominantním samcem. Pokud hrozí, že se kolonie příliš rozmnoží, dominantní samec nemilosrdně zahání každého vetřelce. Všichni členové téže kolonie mají specifický pach, který začínají přejímat mláďata již od narození, a společné teritorium značkují močí.

Zkouší žrát vše, na co v domě nebo v jeho okolí narazí, včetně mýdla a svíček. Nejraději má obilí, a proto se nejlépe cítí v sýpkách, stodolách i ve spížích. Velké škody působí kolonie myši domácí právě tam, kde je velké množství potravy - více, než stačí sežrat, znehodnotí svým trusem i močí. Tímto způsobem mohou myši i na lidi přenášet různé nemoci, například salmonelózu nebo leptospirózu, stejně jako střevní parazity včetně tasemnice. V létě myši domácí někdy opouštějí lidská obydlí a žijí na polích a v křovinách, kde nacházejí dostatek zrní i různých plodů. Většina myší však zůstává v domech jako nezvaní nájemníci po celý rok a žijí prostě z toho, co se naskytne. Když obyvatelé ostrova St. Kilda při pobřeží Skotska v roce 1930 opustil své domovy, místní populace myší domácích brzo vymřela.

Rozmnožování

Za to, že odolala zatím všem pokusům o vyhubení, vděčí myš domácí kromě své vynikající přizpůsobivosti také neobyčejně vysoké plodnosti. Jedna samice může mít až pět vrhů do roka (každý po čtyřech až osmi mláďatech), v sýpkách dokonce ještě více. Samice si před očekávaným porodem postaví jednoduché hnízdo z papíru, hadrů nebo jiného měkkého materiálu. Tam po 19 až 20 dnů trvající březosti přivede na svět holá a slepá mláďata. Jejich krmení a odchov jsou výhradně starostí matky. Po prvním měsíci života jsou již mláďata samostatná a ve věku šesti týdnů dosahují pohlavní dospělosti, kdy se samice již mohou plodně pářit a mít vlastní mláďata.

Ochrana

Myš domácí se všude množí rychle a bez problémů a odolává všem pokusům člověka o její vyhubení. V jedné sýpce bylo za jedinou noc zahubeno 70 000 myší, jejich kolonie však přesto přežila.

Hraboš polní - Microtus arvalis

Nevítaný obyvatel našich zahrad.

Vzhled

Který zahrádkář, nebo zemědělec by nezoufal nad šedým hlodavcem dlouhým 90 až 120 mm s ocasem měřícím 35 až 40 mm. Od myši domácí, se kterou si jej řada lidí plete, se liší především zavalitějším tělem, menšíma ušima a kratším ocáskem.

Rozšíření

Hraboš polní obývá celou Evropu mimo Anglie, Skandinávie a části Středomoří. Dále se vyskytuje v Přední Asii, v Malé Asii a v Iránu. Je typickým obyvatelem stepí, mezi které můžeme počítat i naše pole a louky. Dovede se přizpůsobit nejrůznějším životním podmínkám. Podél silnic a železnic proniká i vysoko do hor. Zjištěn byl i v Tatranském národním parku. Podle Dr. Hanzáka, jak uvádí v knize Savci, byl zjištěn i na krkonošských hřebenech, dokonce na vrcholu Sněžky, kde žije celá kolonie hrabošů polních. Svědčí to o jeho velké přizpůsobivosti.

Způsob života a potrava

Hraboš polní žije skrytě v norách,které si vyhrabává především na lukách, polích s jetelem či vojtěškou, nebo zahradách. Od nory k noře si vykousává hladké chodníčky. Takové území je pak spletí křížem krážem vedoucích pěšinek a bludištěm chodeb pod zemí.

Za potravu mu slouží zelené části rostlin, především jetele a vojtěšky. Na zahrádce si úspěšně pochutnávají na petrželové nati, hrachových luscích nebo mrkvi. Obydlenou noru poznáme snadno podle výkalů u jejího ústí a části zelených rostlin zatažených do ústí nory. O tom co dokáží "zkonzumovat" přemnožení hraboši by mohl vyprávět leckterý zemědělec či zahrádkář.

Rozmnožování

Hraboši dospívají velmi rychle. Pohlavní dospělost samic se dostavuje již třináctého dne po narození. Tedy v době, kdy je matky ještě kojí. Protože doba březosti trvá 19 až 21 dní, mohou mít mladé samičky mláďata již třicátý pátý den svého věku. Samice přivádí na svět 4-16 mláďat v jednom vrhu."

Autoři dále uvádějí výsledky výzkumu známého maďarského zoologa Vásárhelyiho, který choval párek hrabošů. V době od 2. března do 23. prosince, tedy za deset měsíců, se rozmnožil tento pár tak, že měl ve třech pokoleních 2 557 potomků, z toho 1597 samečků a 960 samiček.

Je zřejmé, že ve volné přírodě by tolik jedinců nepřežilo. Ve čtyřletých cyklech, kdy dochází k přemnožení hrabošů, jsou prioritní potravou pro řadu predátorů, od lasiček, přes lišky, tchoře, kuny, divoká prasata, jezevce až po poštolky, káňata a další dravce. V článku o káněti lesním jsem se zmiňoval již o tom, že populace kání, kopíruje populaci hrabošů. V létech hojných na hraboše, jsou tito predátoři schopni odchovat více mláďat a naopak.

Na závěr se musím zmínit ještě o jedné zajímavosti charakteristické pro toto zvířátko. Procházíte se po louce a pod nohama se vám míhá jeden hraboš za druhým. Stačí den, dva a louka je prázdná a opuštěná.

Dříve se mělo za to,že příčinou náhlého vymizení hrabošů jsou epidemická onemocnění. Podle posledních výzkumů je příčinou právě přemnožení, které všeobecně oslabuje organismus a přivádí jej k náhlému zhroucení. Mezi první příznaky konce patří celková malátnost a netečnost, poruchy rovnováhy, křeče apod. Tělesná teplota klesá. Podrobným vyšetřením takové populace byl zjištěn nápadný pokles hladiny cukru v krvi.

Cyklické přemnožení hrabošů poškozuje nejvíce zemědělství. Jeden hraboš spotřebuje ročně 1 kg potravy! Při výše uvedených počtech rozmnožování je zřejmé o jaké škody se jedná.

Ochrana

Hraboš polní je významným škůdcem na kulturních plodinách se kterým se musí neustále bojovat.

Na polích je účinnou prevencí včas provedená podmítka s hlubokou orbou, která ničí hraboší nory, vyhání je ven a nutí je, aby opustili místa na kterých jsou nežádoucí.

Pro zahrádkáře existuje řada přípravků a odpuzovačů.

Krtek obecný - Talpa europaea

Krtičince asi známe každý, ale jak vůbec vypadá tvor, který je tvoří a ničí nám tak naší pečlivě udržovanou zahrádku? Zajímá Vás o něm zjistit více?  Čtěte dál.

Vzhled

Válcovité tělo pokryté černou srstí, velké přední nohy otočené do stran a přizpůsobené tak hrabání. Na hlavě vyniká pouze růžový rypákovitý čenich. Tak vypadá krtek obecný - hmyzožravec, který většinu svého života stráví ve tmě pod zemí. Proto téměř nevidí a neslyší. Vzácně se vyskytují i bílí a žlutí krtci.

Rozšíření

Krtek je rozšířen prakticky po celé Evropě i Asii. U nás se vyskytuje zhruba do nadmořské výšky 500 m. Známé krtičince můžeme nalézt na loukách, zahradách, polích a listnatých lesích.

Způsob života a potrava

Jak již bylo řečeno, krtek žije většinu svého života v podzemí, kde si vyhrabává větvené chodby. Ve svých chodbách se pohybuje velice jistě a rychle.

Krtkův labyrint se skládá z jedné hlavní chodby, která vede od pelíšku, který je důkladně ukrytý pod kořeny stromů, až k místu, kde se nachází potrava. Tato cesta zpravidla nebývá označena krtičinami. Lze jí však poznat tím, že zde uvadají rostliny více než v okolí. Ostatní chodby vesměs ústí zpět do hlavní chodby. Mimo těchto chodeb najdeme v krtkově labyrintu i takzvanou tajnou chodbu, která vede do hloubky a po čase také ústí do hlavní chodby.

Pokud se tento na první pohled neohrabaný tvor dostane na zem, dokáže i zde poměrně rychle pelášit. Je také velmi dobrým plavcem. Krtek je známý tím, že sní poměrně hodně potravy. Nejradši má žížaly, ale nepohrdne ani hmyzem, hmyzími larvami, či hlemýždi. Svá loviště krtek navštěvuje několikrát denně

Rozmnožování

Hnízdní komůrka se nachází pod velkou krtičinou. Jedná se o hnízdo postavené ze suchého listí a lišejníku. Matka je březí asi 4 týdny. Jednou až dvakrát ročné porodí až šest mláďat, která kojí asi pět týdnů. Krtci pohlavně dospívají po roce života.

Ochrana

Krtek je indikátorem bujného života v půdě, kde se vyskytuje. Živí se totiž živočichy, kteří svým okusováním kořenů rostlin škodí na našich zahradách a polích. Jediná věc, kterou škodí na zahradě krtek mohou být jeho chodby, které mohou kořeny odříznout od výživné půdy. Tyto škody jsou však minimální oproti škodám, které mohou napáchat například slimáci či hmyz, a proto bychom si měli rozmyslet zda krtka ze zahrady vyhostíme či nikoli.

Tento druh není pro svoji hojnost zvlášť legislativně chráněn.

Krysa obecná - Rattus rattus

Krysu, která byla v Čechách dříve velmi hojná, již dnes u nás skoro nenajdeme. Žije v okolí Labe, kam je zavlékána lodní dopravou z Německa. Předpokládá se, že alespoň část krys byla zavlečena do Evropy na lodích při křižáckých výpravách ze Svaté země. I dnes se na lodích ve skutečnosti drží krysa, ačkoliv v tomto zdánlivě vlhkém prostředí by většina lidí očekávala potkana.

Vzhled

V Evropě se mohou vyskytnout tři poddruhy, které se liší zejména zbarvením. Rattus rattus rattus, R. r. alexandrinus a R. r. frugivorus. Zbarvení je většinou černohnědé, ale vyskytují se také světleji zbarvení jedinci, které můžeme zaměnit s šedohnědým potkanem. Některé krysy mohou být i úplně černé. Nehledě na tmavší zbarvení je na rozdíl od potkana její srst mnohem jemnější a lesklejší. Ušní boltce má krysa větší a tenčí, než potkan a navíc je má růžové a téměř průsvitné. Krysa má viditelně delší ocas než tělo a hlavně je tenký, zatímco u potkana je ocas kratší, tlustší a více porostlý krátkými chlupy. Délka těla je až 240 mm, ocas až 260 mm a samci jsou poněkud větší než samice. Krysa váží 140 - 230 g.

Způsob života a potrava

Krysa má nejraději obilí a obilné produkty, v tropech však žere i kokosové ořechy nebo cukrovou třtinu. Způsobuje tak velké škody v obilních skladech, které se zvyšují i tím, že krysy si v hromadách obilí vyšlapávají ochozy a cestičky. Ty jsou jasně viditelné jako tmavé pěšinky zatuchle páchnoucí močí. Krysy tedy působí škody nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné. Živí se také zrním nebo ovocem. Potravu si přidržuje předními tlapkami stejně jako myš domácí.

Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat. Mláďata vychovává v teplých dutinách ve zdech nebo mezi trámy. Na rozdíl od potkana, který se rád usazuje ve vodních strouhách nebo v kanalizaci, není krysa milovníkem vlhka. V dřívějších dobách se krysa vyskytovala v lidských sídlech velmi hojně. Ovšem se změnou v ukládání zásob potravy v klimatizovaných halách a také vlivem likvidační kampaně s pomocí pesticidů byla krysa, na rozdíl od odolného potkana, v tomto prostředí téměř úplně vyhubena. V teplejších zeměpisných pásmech se jí vede podstatně lépe. V tropických a subtropických oblastech žije i ve volné přírodě. Například na Krétě ji můžeme večer pozorovat jak obratně šplhá v korunách olivovníků. V severní severozápadní Evropě žijí krysy výhradně v přístavech a skladech obilí na pobřeží.

Krysa a člověk
Krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy, a tak je v lidských obydlích nevítaným společníkem. Dodnes zůstává nejasné, zda hlavním hostitelem blechy morové, která ve středověku vyvolala epidemie dýmějového moru, byla krysa nebo potkan. Protože se tato nemoc objevila v jedenáctém století, spíše to ukazuje na to, že odpovědná je krysa.

Rozmnožování

Protože krysa vede téměř výhradně noční život, je její společenské chování mnohem méně prokoumáno než u potkanů, kteří jsou chování v mnoha laboratořích jako pokusná zvířata. Krysa je velmi plodný hlodavec a rozmnožuje se během celého roku, ovšem s jednoznačným maximem v letních měsících. Mírný průběh zimy její rozmnožovací schopnost ještě zvyšuje. Samice v jedné populaci bývají často gravidní ve stejnou dobu. Po třech týdnech samice vrhne až deset mláďat v prostorném hnízdě zbudovaném z hadrů, slámy nebo cárů papíru. Při narození jsou mláďata slepá, holá a neslyšící, v hnízdě se k sobě navzájem tisknou, aby si udržela tělesnou teplotu. Po dvou týdnech otevírají oči, začínají slyšet a na těle jim vyráží jemná srst. Velmi vrzy již všude následují matku a od tří měsíců - často však i dříve - se začínají sama neúnavně rozmnožovat.

Ochrana

I když je krysa přenašečem nakažlivých nemocí a způsobuje značné škody v sýpkách a ve skladech potravin, přesto uvažují odborníci o její ochraně jako u nás vzácného druhu.

Zajímavost

Víte, že největším druhem krysy na světe je krysa rýžová, která žije na Filipínách. Od špičky čenichu po konec ocasu měří sedmdesát až osmdesát centimetrů. Krysy jsou téměř výhradními vegetariány, pokud však v přístavních městech zavládne nedostatek potravy, pustí se i do uzených ryb. Potkani jsou naopak dokonalí všežravci.

Potkan - Rattus norvegicus

Jedná se o zvíře, které je pro někoho velmi roztomilým domácím zvířátkem, ale naopak pro jiné může být jen ohavný, odporný a škodlivý potkan. Většinou, ti kteří se bojí potkanů jsou hlavně dámy, které je soudí podle vzhledu. Krysa, myš či potkan to všechno hází do jednoho pytle. Prý všechno je stejně ošklivé. Přesto si myslím, že každý z nás má na každou věc jiný názor, proto i na (podle mě velmi roztomilého) potkana si všichni udělají vlastní obrázek.

Vzhled

Potkan je jedním z nejpřizpůsobivějších savců. Je hlodavec a je často zaměnitelný s krysou obecnou (Rattus rattus). Hmotnost potkana je průměrně 400-600g, může se stát, že v dobrých podmínkách dokonce až do 900g. Samci jsou mnohem mohutnější, než samice, ty bývají až o 1/3 menší. Délka těla bývá v rozmezí 160 - 270 mm. Délka ocasu se pohzbuje kolem 170 - 230 mm. Jedním ze základních rozpoznávacích znaků je jeho lysý a šupinatý ocas, u kořene zesílený, převážně kratší než tělo. Hlava je mírně zaoblená, oči jsou drobné. Slabě osrstěné ušní botce jsou krátké (při přehnutí nedosahují k očím). Sluch má velmi dobrý i přesto, že má tak malinké uši. Ve zbarvení hřbetu převládá šedý až hnědý odstín, spodní strana těla je šedá. Ocas je svrchu tmavší než vespod. Samice má šest párů mléčných bradavek. Věk dožití bývá tři až čtyři let. Je to velice zdatný plavec, proto ho můžeme vidět v blízkosti vody, tam se totiž cítí jako doma. Jeho srst je hladká a delší než u krysy. Ta chrání proti chladu a vlhku. Potkan má celkem 16 zubů. Z toho má šest stoliček a dva řezáky v každé čelisti. Za to nemá žádné špičáky ani žádné třenové zuby.

Rozšíření

Potkan se v podstatě zabydlel všude po celém světě. Dá se říct, že žije téměř výhradně v těsné blízkosti člověka a jejich sídel. V 18. století se potkan dostal jako černý pasažér v nákladních prostorách lodí do Evropy a velmi brzy vytlačil skoro ze všech přímořských přístavů mnohem méně přizpůsobivou krysu. Dnes se však potkan dokáže přizpůsobit jakýmkoliv podmínkám kromě polárních oblastech. Je stále hojnější v těsné blízkosti zemědělských usedlostí, na městských skládkách odpadků nebo kanalizačních systémech pod městy. Na místech s hustým rostlinným krytem si vyhrabává celou řadu vzájemně spolu propojených tunelů, často ve srázných březích příkopů a na podobných místech.

Způsob života a potrava

Potkan je hlodavec a proto potřebuje obrušovat svoje hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy např. chleba, větve, ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (i měkké kovy). Patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v naší přírodě. Je to zvláštní, ale je schopen přežít i v této době, kde jsou známé různé důmyslné hubící prostředky. Potkana můžeme poznat podle hlasových projevů jako je prskání, bručení nebo také kvíkání. Žije v rodinných klanech a převážná je noční aktivita. Přes den se objevují velmi vzácně. Je sice pravda, že potkan se dožívá 3 - 5 let, však jen málo jich žije déle než jeden rok.

Všichni potkani jsou opravdoví všežravci. Vychází za potravou především v noci, ale můžeme ho zahlédnout již za večerního soumraku. Nemá sice žádný vynikající zrak, ale tento nedokonalost nahrazuje výborným čichem, pomocí kterého vyslídí vždy něco k snědku. Potkan se velmi rád živí obilovinami, ať již jsou uskladněné v pytlích v sýpkách či ještě čerstvé na polích. Žere však také velmi mnoho živočišné stravy. Loví jiné drobné hlodavce a jídelníček si zpestřuje i příležitostnými výpady do kurníků, kde napadá slepice nebo mladé kachny. Pokud má hlad, troufne si i na zvíře velikosti králíka. Stejně jako ostatní hlodavci neustále všechno ohlodává, protože musí stále obrušovat nepřetržitě dorůstající řezáky.

Rozmnožování

Samice potkana je připravena se rozmnožovat ve chvíli, kdy dosáhne věku kolem jedenácti týdnů. Mezi samcem a samicí před pářením neprobíhá žádné zvláštní namlouvání a ani později se mezi nimi nevytvoří žádný pevný svazek. Po páření už nemá samec na výchově mláďat žádný podíl. Samice si staví v různých dutinách pod zemí okrouhlé, neuspořádané volné hnízdo a používá k tomu všechen možný dostupný materiál, který najde, například slámu nebo pytlovinu. Za 21 dní až 24 dní po páření přichází na svět šest až jedenáct mláďat. Ze začátku jsou bezmocná, slepá a zcela odkázaná na mateřskou péči. Samice je kojí po dobu přibližně tří týdnů. Po uplynutí této doby mláďata již mohou opustit hnízdo a matka je schopna opět zabřeznout. Při dobrých podmínkách mívá samice tři až čtyři vrhy do roka. Jedna březí samice tak může založit během několika málo měsíců celou kolonii potkanů. Život kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6km². Jediný pár je schopen mít během jednoho roku přes 800 potomků.

Ochrana

Potkan se pro člověka stává velkým problémem, protože přenáší mnoho nemocí, např. salmonelózu. Lidé se již přes více než sto let bez úspěchu pokoušejí potkany vyhubit. Však rozmnožovací možnosti potkanů a schopnost dokonale využít každý druh jim zaručují přežití.

Kuna skalní - Martes foina

Častý obyvatel našich chat a chalup, stodol, skladišť a střech...

Vzhled

Tato šedohnědá šelmička s bílou náprsenkou má krásnou hedvábnou srst, štíhlé dlouhé tělo a silné zadní nohy. V poměru s tělem má nohy poměrně krátké. Její hlavu zdobí krásná malá špičatá ouška a výrazná černá očka. Nepřehlédnutelný je i její dlouhý huňatý ocas.

Rozšíření

Kuna skalní si libuje ve skalnaté, volně porostlé krajině s mnoha úkryty. Nezřídka se kuny dají vystopovat i v blízkosti lidských obydlí. Oblíbeným kuním útočištěm jsou například půdy rodinných domů či rekreační objekty. Vyjimečně ji uvidíme i na stromě. To je výsada její blízké příbuzné - kuny lesní. Kunu skalní lze vidět v jižních oblastech Asie, střední a jižní Evropě.

Způsob života a potrava

Žije a loví většinou na zemi, mezi její oblíbené pochoutky patří hlodavci, menší savci drůbež a vajíčka, která dokáží zručně vynést z hnízda či kurníku. Ve městech kuny konzumují i odpadky. V podzimních a zimních měsících tvoří její jídelníček z velké části ovoce. Pro hospodáře může být kuna skalní užitečná podobně jako kočka (loví myši), může však způsobit i nemalé problémy. Ráda si totiž pochutnává na drůbeži a jejich vejcích. Zmizení několika vajíček však není to poslední. Pokud se Vám toto hravé noční zvíře ubytuje někde v baráku, můžete počítat s tím, že v noci bude dělat pěkný rámus. Hlavně pokud se dostane k nějakým předmětům, se kterými si může hrát. Nejen při lovu využívá své mrštnosti, obratnosti, odvahy a lstivosti. Díky stavbě svého těla se dokáže protáhnout i tou nejmenší skulinkou.

Rozmnožování

Kuna skalní se páří buď v únoru, nebo v létě. Samice je březí dva až devět měsíců. Porodí 3 - 5 holých a slepých mláďat. Tato malá bezbranná stvoření otevřou oči zhruba po pěti týdnech, na mateřském mléce jsou závislá šest až osm týdnů. Po třech měsících se osamostatňují. Do podzimu zůstávají v rodině. Pohlavně dospívají ve dvou letech.

Ochrana

není zvláště legislativně chráněna

Kuna lesní - Martes martes

Blízká příbuzná známého obyvatele chat a půd rodinných domů - kuny skalní.

Přelézal jsem takhle "JELITO"; Ale ne, nezvedejte obočí. Píši tento článek naprosto střízlivý. "JELITO" je prostě slangový výraz lesáků pro hromadu klestu, která se při čištění paseky ukládá v dlouhé řadě za její hranicí. Nechtělo se mi nadejít pár metrů, tak jsem se pustil přímo přes ono "jelito", když tu pod nohama něco zachrastilo. Jako blesk se mihlo malé zvířátko a zmizelo na prvním smrku. Koukám nahoru... Z výšky asi pěti metrů mne zvědavě pozorovala kuna lesní.

Vzhled

Kuna lesní je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Ušní boltce jsou dost velké a mají světlé lemování. Nos je černý. Od své příbuzné Kuny skalní se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné.

Kuna lesní bývá i s ocasem až 80 cm dlouhá a váží 100 až 140 dkg.

Rozšíření

Kuna lesní zabírá areál téměř celé Evropy (včetně Irska) od hranice lesa na severu po Sardinii a Baleáry na jihu. V Asii sahá její rozšíření na východ do západní Sibiře, na jih do některých oblastí Turecka, Iráku a Iránu.

Způsob života a potrava

Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku.

Kuna lesní se s kunou skalní nekříží, ačkoliv jsou si oba druhy těsně příbuzné. Kuna skalní před svou lesní příbuznou ustupuje.

Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah.

Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.

Ve starší myslivecké literatuře se objevují tvrzení, že napadá i srnčí zvěř. Švýcarští zoologové naopak dokázali, že kuna se větších zvířat bojí, a dostane-li se do kurníku se slepicemi, nevyvraždí je z krvežíznivosti, jak se často tvrdí, nýbrž z pudu sebezáchovy a strachu. Kuna lesní přepadá zvířata skokem a zakusuje je prudkým zahryznutím do krku. Není pravda, že by ulovené kořisti vysávala krev. Nejvíce má spadeno na veverky. Přepadá je v hnízdě a mistrně za nimi šplhá až do nejvyšších částí korun. Jen málokdy jí zrzka unikne.

Čekal jsem brzy ráno na hajného, když jsem takové lesní drama zažil na vlastní kůži. Ranní ticho přerušil šramot nad mou hlavou. Ve větvích se mihla veverka pronásledovaná pelešnicí "Aha", pro vysvětlení. Myslivecky se říká kuně lesní pelešnice, větevnice nebo medovka. Veverka ovšem neměla šanci. Snažila se uniknout krkolomnými skoky se stromu na strom. Kuna ji ovšem byla stále v patách. Zvědavě jsem se zvedl a oba soupeře sledoval. Možná po sto metrech se ozval vřískot a drama skončilo. Kuna se svou kořistí vyšplhala do nejvyšších pater asi osmdesátiletého smrku a zmizela mi z očí.

Jako všechny kunovité šelmy i kuna lesní se dá snadno ochočit, zejména byla-li vychovávána odmalička. Je to hravé stvoření, bohužel nejčastěji v noci.

Rozmnožování

Kuny lesní kaňkují v červenci až v srpnu. V době páření podstupují kuňáci mezi sebou boje, funí, prskají a piští. Kdybyste si vyšli za jasné měsíční noci do lesa, užasli byste, jaké zvuky dovedou kuny vydávat. Některé hlasové projevy kun se dokonce podobají štěkotu.

Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Jsou to malí, slepí tvorečkové, kteří váží asi 30 g. Po čtyřiatřiceti dnech se jim otvírají oči. Matka je kojí dva měsíce. Kuna je starostlivá matka a svá mláďata zahřívá a houževnatě je brání proti každému nepříteli. V nebezpečí je přenáší v mordě na bezpečnější místo.

Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.

Ochrana

Kuna lesní skýtá cennou kožešinu, která je nejhodnotnější z kožešin našich šelem. Její ochrana vychází z vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. (Myslivecká vyhláška), kde podle § 4. je doba lovu povolena od 1. 11. do konce února s vyjímkou § 6. odst. 2. , kde je povolen celoroční odstřel v bažantnicích a honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa.

Lasice hranostaj - Mustela erminea

Hranostaj žije na celé severní polokouli, ale přesto se s ním lze setkat jen vzácně. Hranostaj bývá často zaměňován s lasicí kolčavou, ačkoliv se dá snadno poznat podle černé špičky ocasu.

Vzhled

Délka hlavy a těla - je to velmi zajímavé, ale je podle oblasti výskytu většinou v rozmezí 20 - 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8 - 12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 - 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je opoznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst . Někteří jedinci ovšem na zimu srst nepřebarvují vůbec nebo jen zčásti.

Největší hranostajové žijí v Severní Americe - zdejší samci jsou včetně ocasu dlouzí až 44 cm, samice jsou o něco menší.

Rozšíření

Hranostaj je nejen typickým obyvatelem tundry, ale i lesů mírného pásma v Asii, Evropě a Severní Americe. V oblasti kolem Středozemími moře se nevyskytuje. Už jak jsem se zmínila výše, nachází se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (do výšky až 2 000 m n. m.) a bažinách.

Způsob života a potrava

Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na jeho poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci kilometrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc kilometrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve sklaní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborným plavcem a skvěle šplhá po stromech.

Hranostaj je vynikajícím lovcem, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí: malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Hranostaj má vynikající čich, zato dosti špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře a v tom případě se z lovce sává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.

Rozmnožování

Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí až během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně.

Ochrana

Na většině území svého rozšíření je hranostaj poměrně hojný. Početnost jednotlivých populací závisí na výskytu vhodné kořisti.

Hranostaj a člověk
Hranostaje žijící v severních oblastech, kde teplota v zimě spadá hluboko pod bod mrazu, chrání před chladem nádherná hustá, dlouhá a čistě bílá zimní srst. Právě ta je lidmi velmi ceněna. Plášť z kůží hranostajů (nazývaný "hermelín") byl odedávna součástí šatníků významných králů a knížat. V Sev. Americe a bývalém Sovětském svazu byli hranostajové donedávna loveni ve velkém. Poslední dobou lov ustává, neboť zpracování kůží je dnes již příliš drahé.

Zajímavost

Při příležitosti korunovace krále Jiřího VI. V roce 1937 bylo z Kanady do Anglie dovezeno asi 50 000 hranostajích kožešin. V populaci hranostajů žijící na Novém Zélandu dochází k nidaci oplozeného vajíčka do matčiny dělohy až tehdy, když poměr dne a noci na jaře, kdy se dny začínají prodlužovat, je přibližně 11 ku 13 hodinám.

Lasice kolčava - Mustela nivalis

Určit lasici kolčavu podle vzhledu je pro laika dosti náročné. Jejími nejbližšími příbuznými jsou totiž lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčavka (Mustela minuta) , které vypadají téměř stejně.

Lasice kolčava

Vzhled

Určit lasici kolčavu podle vzhledu je pro laika dosti náročné. Jejími nejbližšími příbuznými jsou totiž lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčavka (Mustela minuta) , které vypadají téměř stejně.

Kdyby nebylo černého konce ocásku u lasice hranostaje, dosti těžko bychom rozlišovali například samce lasice kolčavy od samice lasice hranostaje. Rozdíl je pouze ve velikosti. Dovolte mi teď poněkud "suchopárné" porovnání velikostí a rozdílů:

Vraťme se tedy k popisu kolčavy. Hřbetní strana je stejně skořicová jako u hranostaje, ale přechod mezi hnědou barvou hřbetu a bílou srstí na břiše není tak ostrý a rovný. Hranice mezi oběma barvami je nerovná, jakoby zubatá. Kolčavy, které žijí u nás, mají srst po celý rok stejně zbarvenou . Tím se výrazně liší od hranostaje. V severních částech Evropy a Asie však na zimu přelínávají do bílého zbarvení a od stejně zbarveného hranostaje se dají poznat jen podle srsti na ocásku, která není na špičce u kolčav černá, ale stejně bílá jako na celém těle.

Rozšížení

Lasice kolčava Lasice kolčava žije v Evropě, v severní Africe a ve větší části Asie. U nás se vyskytuje všude tam, kde žijí myši a hraboši. Zdržuje se v křovinách mezi poli, na pokrajích lesů a poblíž stavení, v dutinách a skrýších, které si sama nevyhrabává. Ráda obsazuje hraboší nory. Snadno se s ní setkáme od nížin až po vysoké hory. Pokud jde o množství, je lasice kolčava mezi našimi šelmami nejpočetnější. Její lovecké území se odhaduje až na 100 ha, podle množství potravy. Lidským sídlům se nevyhýbá, byť ji málokdo spatřil.

Stáli jsme se sousedy na dvoře a řešili jakési problémy ohledně králíků, když téměř v pravé poledne ze sousední zahrady skoro pod "čumákem" mé fenky rotvajlera proběhla lasice s hrabošem v mordě. Přeskočila zděnou hradbu, přeběhla veřejnou komunikaci k místní škole, až zmizela někde v lukách u hřbitova. Možná to byla právě ta "známá", která mi vynadala.

Způsob života a potrava

Způsobem života a zejména způsobem obživy se kolčava hodně podobá svému příbuznému hranostaji. Její štíhlé a hadovité protáhlé tělo na krátkých nožkách snadno vklouzne do každé myší nebo hraboší nory, a co jednou svým silným chrupem uchopí, to už nepustí. Ve starší myslivecké literatuře se uvádí, že při nedostatku myšovitých hlodavců napadá drobnou zvěř, koroptve, bažanty, zajíce, ba i srnčata, kterým prokusuje krční tepnu. Předpokládám, že žádný z myslivců nevěří dnes podobným hloupostem. Nedokáži si představit, že živočich o velikosti kolčavy "zakousne" oběť velikosti srnčete. Stejnou pověrou je tvrzení, že své oběti vypíjí krev. Rozbory potravy lasic ukázaly, že jejich hlavní potravou jsou především hraboši. A stejně jako například u káněte, populace lasic kopíruje populaci hrabošů. Není tedy správné hubit lasici na potkání, protože tím zabíjíme velmi užitečné zvíře.

Rozmnožování

Doba rozmnožování (kaňkování) , není ještě spolehlivě zjištěna, ale udává se od srpna do září. Mláďata se však objevují po celé jaro a léto. U hranostaje se prokázala utajená březost (embryonální latence, stejně jako u srnčí zvěře ) u kolčavy se však skrytá březost popírá, nebo nebyla dosud zjištěna. U kolčavy se březost uvádí v délce pěti týdnů a během roku pouze jeden vrh. Záleží samozřejmě na početnosti hrabošů a myší, kteří ovlivňují populační dynamiku lasic. Počet mláďat se pak pohybuje od 3-4 až po 12 i 13 při přemnožení hrabošů. Někteří autoři připouštějí vliv pohlavních hormonů myšovitých na pohlavní cyklus lasic a dokonce i superfetaci lasic. Pak by ovšem šlo o více než jeden vrh ročně.

Ochrana

Podle Vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. je lasice kolčava chráněna celoročně mimo § 6. odst. 2, kdy je její odstřel povolen v bažantnicích a honitbách s výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka, dropa ad.

Vzhledem k množství škodlivých hrabošů, které lasice zlikviduje, se přimlouvám za její ochranu. Byť je to "potvůrka", která mi neprávem vynadala.

Tchoř světlý-Putorius eversmanni

Mnohými zoology je tchoř světlý považován jen za poddruh. Jiní naopak tvrdí, že se jedná o samostatný zvířecí druh. Ať tak či onak, z tchoře světlého byla vyšlechtěna zdomácnělá forma, fretka.

Vzhled

Tchoř světlý má světlé, převážně žlutavé zbarvení, které je patrné zejména na hřbetě a bocích. Oproti tomu jsou zase končetiny zahaleny do tmavého závoje kožichu. Asi dvanácticentimetrový ocas je napůl světlý a na konci opět přechází v tmavou barvu. Okraje boltců a oblast kolem čenichu jsou bělavé. Délka ocasu kolísá od již zmíněných dvanácti centimetrů až po cca. sedmnáct centimetrů. Co do délky má tahle lavicovitá šelma co do délky 34-37 centimetrů. Váží necelý jeden kilogram.

Rozšíření

Tchoře světlého najdeme od oblasti Ruska, Mongolska a Číny, přes jihovýchodní Evropu až na našem území. Právě u nás je totiž západní hranice rozšíření této šelmy. Výskyt tchoře světlého je u nás evidován hlavně na jižní a střední Moravě, v Polabí, Českém středohoří a dokonce i poblíž našeho hlavního města. Pro své teritorium, které si pilně značkuje si vybírá hlavně teplé nížinaté oblasti. Oblast jeho rozšíření u nás se přibližně kryje s rozšířením sysla obecného.

Způsob života a potrava

U nás se tchoř světlý objevil teprve ke konci minulého tisíciletí. Nemá rád souvisle zalesněné pásy, a proto se jim raději vyhýbá. Najít ho tedy můžeme spíše na otevřených polích. Leckdy se také schovává mezi kamením nebo v roklích. Tchoř tmavý se velice často přibližuje k lidským příbytkům. To ten světlý se jim raději obloukem vyhne.

Dává přednost čerstvě ulovenému masu před mršinou. Mezi vyložené lahůdky tchoře světlého patří sysel obecný, proto také kopíruje jeho výskyt u nás. Je zajímavé, že si tchoř osvojí i nory syslů v jejich vlastních koloniích. K večeři nebo svačině si také dává hraboše, křečky, králíky, které loví v norách. Vyšlechtěná fretka tuto jeho vlastnost převzala a hlavně dříve byla používána k lovu divokých králíků. Stejně tak jako tchoř tmavý si i světlý rád dá nějakého toho brouka, sem tam i vyplení ptačí hnízda. V blízkosti vody si vychutnává ryby a žáby, za kterými se neváhá vrhnout i do vody, a protože je to výtečný plavec, tak kořist nemá šanci. Loví hlavně za soumraku a v noci. Přes den odpočívá ve své noře.

Rozmnožování

Jeho rozmnožování je takřka stejné jako u tchoře tmavého. Spáří se během března a dubna a samice vyvede mladé po 40-43 dnech. Většinou mívá 3-8 mláďat jednou do roka. Ta jsou nejprve úplně slepá. Než dojdou do dospělosti, tak uplyne pět měsíců. Typickým tchořím znakem je značkování si teritoria. K tomu slouží podocasní pachové žlázy, které produkují výrazný sekret. Ten má kromě ochrany teritoria chránit tchoře světlého i před nepřáteli. Ti se po vyloučení této odporně páchnoucí tekutiny většinou dají dobrovolně na útěk.

Ochrana

Není zvlášť legislativně chráněn.

Tchoř tmavý - Mustela putorius

Tchoř tmavý je samotářský noční lovec. Dnes se na mnoha územích Evropy vyskytuje již jen vzácně (včetně ČR), protože mnohá podmáčená a vlhká území, která rád obývá, byla odvodněna a zkultivována. Všichni poznáme tchoře především podle jeho pachových žláz, které používá na svou obranu.

Vzhled

Tchoř tmavý má dlouhé ploché tělo na krátkých končetinách a huňatý ocas. Jeho srst se skládá z tmavohnědých až černých drsných pesíků, kterými prosvítá jemná a hustá žlutavá podsada, břišní strana těla je spíše černá. V zimě se tchořům mění barva srsti z tmavohnědé na stříbřitě šedou. Oči má malé a uši bývají krátké a zakulacené. Výrazným znakem je charakteristická obličejová maska, tvořená velkými bílými plochami, která tchoře odlišuje od fretky a jejich společného křížence. Za zajímavost lze považovat, že vznikla zdomácněním tchoře tmavého a byla používána k lovu králíků. Je poněkud menší a má nejčastěji krémově bílou srst. Tchoř má výšku zhruba od čtyř centimetrů až do šesti centimetrů. Délka těla se pohybuje kolem 30 – 48 cm. Hmotnost tohoto malého tvorečka je 500 - 2000 g. Tchoř tmavý je zdatný lovec, který se pohybuje většinou v noci a sám. Samci si udržují zpravidla stálý revír o velikosti okolo 2500 ha, který si tvrdě hájí před jinými samci. Samice mají mnohem menší, někdy i navzájem se překrývající teritoria. Tchoři si svá území značkují pomocí olejovitého, žlutě zbarveného výměšku řitních žláz, který je vyhlášený svým ostrým zápachem. Jsou-li napadeni používají jej tchoři jako obrannou "chemickou zbraň".

Příbuzné druhy: nejbližším příbuznými jsou fretka (Mustela putorius furo) a tchoř stepní (Mustela eversmanni).

Rozšíření

Tchoř tmavý si vybírá především vlhčí území, ale je rozšířen i v lesnatých oblastech a v blízkosti lidských sídel. Je smutné, že nejčastějším znamením, které prozradí přítomnost tchoře v okolí, jsou odrostlá mláďata, která najdeme přejetá na silnicích. Velmi často se to stává na podzim, kdy je matka opustí a mladí tchoři se vydávají do okolí, aby si nalezli své vlastní nové území. Výskyt v Evropě od pobřeží Atlantického oceánu až po Ural na východě, od jižního Norska a Švédska na severu až po Středozemní a Černé moře na jihu.

Způsob života a potrava

Tchoř tmavý loví potkany, myšovité hlodavce, králíky a zajíce, ptáky, žáby včetně ropuch, které jsou pro mnoho jiných zvířat nepoživatelné, ještěrky i hady. Je to sice malá, ale nebezpečná šelma, která často usmrtí celý vrh své oběti, ale sežere z něj pouze jedno či dvě zvířata. Mnohdy podniká loupeživé výpravy do kurníků, kde usmrtí velké množství drůbeže, než ho hysterické kdákání zažene na ústup. Tchoři jsou nebojácní lovci a často napadají i kořist, která je mnohem větší než oni. Úlovek usmrcují kousnutím do týlu. Samci tchoře tmavého mají hmotnost jedenapůlkrát vyšší než samice. Samci tak loví převážně větší kořist a menší zvířata přenechávají samicím. Tím se vyhýbají vnitrodruhové potravní konkurenci.

Rozmnožování

Námluvy u tchořů probíhají v době od února až do dubna a většinou následuje pouze jeden vrh v roce. Zvláštní svatební rituál trvá asi jednu hodinu a samec se při něm zakusuje samici do šíje a krku, což ona bez odporu snáší. Pak následuje několikeré páření. Tento rituál podněcuje u samice funkci pohlavního ústrojí, a zaručuje tak úspěšné oplodnění. Samice si buduje kryté hnízdo ze suché trávy a mechu. V něm po 40 - 43 dny trvající březosti přivede na svět pět až deset mláďat, která pak velice starostlivě opatruje. Během prvních dní opouští samice hnízdo na krátký čas, aby se nažrala, vykálela a vymočila. Tak zůstává hnízdo stále čisté, což je charakteristická vlastnost pro celou tuto čeleď. Matka kojí mláďata po dobu jednoho měsíce a ke konci této doby jim začne přinášet také malé kousky masa, které mláďata kousají ještě dříve, než jsou zcela odstavena. Ve stáří jednoho měsíce otevírají mladí tchoři oči a následují matku poprvé ven z hnízda. Během dvou následujících měsíců si pod ostražitým dohledem matky hrají, učí se lovit a seznamují se s nejbližším okolím. Ve stáří tří měsíců jsou již zcela soběstační, i když ještě zůstávají s matkou.

Ochrana

Na mnoha místech střední Evropy se stavy tchoře tmavého drasticky snížily. Dříve býval každodenním návštěvníkem vesnic a zemědělských usedlostí, ale v dnešní zkultivované a upravené krajině přichází o přirozené úkryty i zdroje potravy, které nacházel v rozmanité vegetaci.

Tchoři se dříve lovily pomocí psů. Bylo to dokonce považováno za regulerní sport. Dnes hlavně lesníci považují tchoře za vítaného pomocníka, protože je velmi užitečný v boji proti škodlivým drobným hlodavcům, kteří ničí kůru mladých stromků, a tak oslabují lesní kultury. Také sedláci a hospodáři nemají nic proti tomu, aby se jim tchoř usadil ve stodole, protože množství potkanů a myší, které uloví, je opravdu značné. Tchoří kožešina je velmi kvalitní, hustá a sametově hebká, a proto velmi žádaná; není proto divu, že byla pro obchodníky s kožešinami velmi vyhledávaným zbožím. Ještě v sedmdesátých letech se do střední Evropy dováželo velké množství tchořích kožešin. Dnes je však tento obchod na ústupu.

Jezevec lesní - Meles meles
Jezevec lesní,největší u nás žijící lasicovitá šelma

Vzhled

Jezevec lesní je našim největším zástupcem z čeledi šelem lasicovitých. Váží 10 až 20 kg. Měří do 75 cm. Snadno jej poznáme pro jeho příznačnou bílou hlavu se dvěma černými pruhy přes světla (oči) . Srst má šedožlutou s černými a bílými konci, hrubou a štětinatou. Břicho a končetiny jsou černavé. Postava je zavalitá , hlava zašpičatělá. Pod štětcem nad řití má párovou pachovou žlázu se žlutým , polotekutým, mazlavým výměškem, tzv. sádelníkem. Celé tělo je svými nízkými končetinami a dlouhými silnými drápy přizpůsobeno k hrabání. Našlapuje na celá chodidla, a proto jej se stejně našlapujícími zvířaty nazýváme ploskochodcem ( Kočka nebo pes našlapují jen na prsty, proto jim říkáme prstochodci.

Rozšíření

Jezevec lesní obývá mírné pásmo Evropy a Asie. Rozšířen je téměř v celé Evropě (včetně britských ostrovů) jižně od polárního kruhu a v celé Asii až po Japonsko na východě, po střední Ob na severu a po Izrael, Irán, Tibet a jižní Čínu na jihu. S oblibou vyhledává lesy prostoupené poli a lukami, kde nachází možnosti budovat své složité nory a dostatek potravy.

Způsob života a potrava

Jezevec vede noční způsob života, ale rád se v klidu též sluní. Na skrytých místech si vyhrabává velmi složité a propletené chodby, které vedou až 5 m hluboko a jsou dlouhé kolem 10 m. Na nejvzdálenějším konci má prostorný brloh, v němž samice vrhá mláďata. V brlohu udržuje jezevec úzkostlivou čistotu.

Vystýlá jej mechem a kapradím, které dopravuje do nory pozpátku, "nacpané" pod břichem. Jezevec si svůj trus ukládá do jamky několik kroků (ale také až do vzdálenosti 100 m) od nory. Tento "záchod" nezahrnuje, ale vyměňuje ho za jiný, je-li tento již plný.

Často se do obydlené jezevčí nory nastěhuje liška, ale čistotného původního nájemníka po čase vypudí svou nepořádností. Velmi pěkně popisuje "soužití" těchto dvou druhů Karel Nový ve své knize Potulný lovec.

Zmínil jsem se již, že jezevec žije velmi skrytě a svou noru opouští jen v noci. Není tedy divu, že jej lidé neznají. A přece není tento živočich u nás nijak vzácný. Nevyhýbá se ani lidským sídlům. V publikaci Světem zvířat I. díl Savci, Hanzák a Veselovský uvádějí : " Jednou byl statný jezevec usmrcen dokonce i v Praze! V tiché ulici na Novém Městě, necelý kilometr od Václavského náměstí, má Národní divadlo skladiště kulis. Jednou tam spadla zaměstnancům kulisa, ozvalo se zakviknutí a překvapení kulisáci spatřili pod dekorací mrtvé zvíře , které nikdo z nich neznal..." V nedalekém zoologickém ústavu Karlovy university zjistili, že se jedná o jezevce. A jak se dostal do centra města? Nejspíš z Krčského lesa. Při pitvě bylo zjištěno, že uhynulý jedinec byl ve výborném stavu, doslova obalen tukem. Jak dále oba autoři uvádějí. V žaludku zmíněného jedince našli zbytky potkanů, kteří jej zřejmě do centra Prahy přilákali.

Byli jsme kdysi s ženou na procházce v jednom z příměstských lesoparků obklopujících Plzeň. Nepamatuji si jestli to byla intuice, či tělesná potřeba... Prodral jsem se bezovým houštím , abych deset metrů od stezky , kde denně prošly snad stovky Plzeňanů, objevil obydlenou jezevčí noru. Ve dne patřil lesopark Plzeňákům, v noci jezevcům.

Jezevec není vybíravý strávník. Z našich šelem má nejméně přizpůsobený chrup k chytání a požírání masité kořisti. Zvláště stoličky mají široké korunky, které prozrazují, že chrup je uzpůsoben převážně rostlinné potravě i když živočišné se nevyhýbá. Za potravou vychází až v noci a vyhledává ji jemným čichem. Tlapami rozhrabuje lesní půdu, drolí ztrouchnivělé pařezy, obrací kameny nebo vyhrabuje doupata drobných podzemních obratlovců. Spokojí se i s různým hmyzem, sbírá slimáky, žáby, mršiny a tuto živočišnou stravu doplňuje lesními plody, kořínky, houbami nebo hlízami. V revíru mého "strejce" pravidelně nacházím vyhrabaná hnízda lesních včel s plásty rozházenými po okolí. Je to tedy typický všežravec. Jeho lovecké území není velké, činí v průměru obvykle jen 2 km.

Rozmnožování

Chruje ( páření) jezevců probíhá v červenci, u mladých jedinců a samic dosud neoplodněných do srpna i déle. Březost se udává 28 - 32 týdnů a z toho 5 měsíců embryonální latence, tedy pozastavení vývoje plodu tak, aby se mláďata narodila do příznivějších klimatických podmínek. Samice vrhá 3 – 5 jezevčat, která jsou holá a asi měsíc slepá. Prohlédnou po 28 až 35 dnech. V červenci loví již mláďata samostatně. S matkou zůstávají dost dlouho a ještě na podzim můžeme potkat celé jezevčí rodiny. Po roce dospívají. Jezevec se dožívá až 15 let .

Prase divoké - Sus scrofa

Jedno z největších zvířat volně žijících v české přírodě.

Vzhled

Jak vypadá prase asi každý víte. Silné, zavalité tělo na krátkých, v případě prasete divokého i rychlých nožkách. Od svého domestikovaného příbuzného se liší především barvou srsti. Ta je v šedo černá, létě se ještě přidá rezavě hnědá. Právě odtud pochází označení, které rádi používají myslivci - černá zvěř. Velmi zajímavě jsou zbarvená mláďata. Pyžamáci, jak se jim také říká, jsou černě a béžově pruhovaná. Pro divočáka je typický dlouhý rypák, kterým rozrývá zem a hledá tam potravu. Ocas je krátký, řídce osrstěný a zakončený štětičkou. Dospělá zvířata mohou vážit i 200 Kg.

Rozšíření

Původně se divočáci vyskytovali po celé Evropě a Asii, v minulých stoletích však byl tento druh téměř vyhuben. K nám se začali opět rozšiřovat až po druhé světové válce. Díky nedostatku velkých šelem - kromě člověka jejich jediných predátorů, se začali rychle množit. V těchto letech se nejen naše země potýká s jejich přemnožením. Menší i větší tlupy divočáků můžeme vidět především v rozsáhlejších smíšených lesích s hustým podrostem a to po celé republice.

Způsob života a potrava

I když jsou tato zvířata u nás přemnožená, lze říci, že je viděl málokdo. I takto velká zvířata totiž dokáží žít skrytým způsobem života a ubrání se tak před zraky predátorů, tedy i člověka. Přes den se divoké prase ukrývá v hustém houští nebo v rákosí u rybníku, aktivní je teprve navečer. Jeho vášní je válení se v bahnitých tůních. Po takovéto koupeli ho můžeme vidět obalené vrstvou bláta, které po zaschnutí tvoří krunýř. Po důkladné koupeli se vydá pro něco k snětku, například pro kořínky, různé plody a semena. Velmi oblíbenou pochoutkou je kukuřice a další zemědělské plodiny. Prase divoké lze považovat za velmi chytré a učenlivé zvíře, které se může stát domácím mazlíčkem stejně dobře jako pes, či kočka.

Rozmnožování

Páření (chrutí) probíhá v podzimních a zimních měsících (listopad, prosinec). Bachyně po 15 - 16 týdnech (zhruba v březnu) porodí 2-6 selat. Tato ve volné přírodě atypicky zbarvená mláďata dospívají v jednom roce života. Prase divoké se dožívá 11 - 12 let.

Ochrana

Výše jsem se zmínila o tom, že divočáci jsou v naší krajině misty přemnožení a že mají rádi zemědělské plodiny, zejména kukuřici. V jedné z debat na tomto serveru se objevil názor, že si zemědělci mohu za škody způsobené divočáky z části sami. Jsou totiž upozorňováni na to, že prasata mají velmi ráda kukuřici a proto se z blízkých lesů stahují na pole, které zemědělec oslel kukuřicí. Tento zemědělec část úrody musí zaorat. Potom co veškeré práce na podzim ukončí, říká si: "Tuto chybu už neudělám, příští rok na pole vyseju obilí". Jenomže prasata moc dobře vědí, že tam loni byla jejich oblíbená kukuřice. V půdě také zaorané klasy ucítí, začnou je vyrývat a tím znovu plundrovat, tentokráte obilné, pole. V takovýchto oblastech se také zákonitě začnou rychle množit.

Je asi všem jasné, že prase divoké není třeba v dnešní době legislativně chránit, spíše naopak. Tento druh je v současné době nejen pro myslivce tím nejproblematičtějším. Nemuselo by tomu tak být, kdyby se sem ve větším množství vrátili velké šelmy jako je vlk, rys, nebo kočka divoká.

Zajíc polní - Lepus europaeus

Zajíci mají jednu neobvyklou schopnost. Samice tohoto obyvatele našich polí je schopna v době březosti přijmout ještě další oplozená vajíčka. Je tedy schopna superfetace.

Vzhled

Žlutohnědé až hnědošedé barvy s krátkým černým ocasem s bílou špičkou a dlouhýma ušima. Takový je zajíc. Většina lidí stále řadí zajíce do řádu hlodavců. Není tomu tak. V současnosti patří do zvláštního řádu zající. Právě tyto, v poměru s tělem obrovské, ušní boltce mu umožňují velmi dobře slyšet. Mimo sluchu má i velmi dobře vyvinutý hmat a čich. Trošku horší už je to se zrakem, ale i tak vidí velmi dobře. Hlavně za šera a tmy. Tento druh je mimo jiné zajímavý i stavbou svého těla. Zadní nohy má mnohem silnější a delší než přední. Je to tedy velmi dobrý skokan.

Rozšíření

Podle druhového názvu lze usoudit, že se zajíci rádi pohybují na polích a volných prostranstvích. oOtatně dovoluje jim to i jejich zbarvení. Vyskytuje se po celé České republice i Evropě.

Způsob života a potrava

Ze svého úkrytu někde v houští či pod zemí vylézá většinou až za soumraku a na polích, loukách a v lesích si hledá potravu. Nezřídka si pochutná i na mladých ovocných stromcích v sadech či obilí. Nepohrdne ani jinými rostlinami, trávou, plody, houbami, nebo malými živočichy jako jsou například žížaly. Zajíci většinou žijí samotářsky, výjimkou je pouze období páření. Před predátory ho chrání nejen jeho zbarvení, ale i jeho přirozená bázlivost. Naproti tomu je zajíc veselý a chytrý tvor.

Rozmnožování

Doba zaječích námluv začíná již koncem února a může trvat až do srpna. V tomto období může samice porodit až čtyřikrát po dvou až 4 mláďatech. Březost u zaječky trvá 42 až 44 dní. Pokud se oplodněné zárodky uchytí v děloze v jednom ze dvou rohů, je samice schopna ještě dalšího oplození tzv. superfetace. Mláďata zajíců se osrstěná a od narození vidí Kojena jsou tři týdny a osamostatňují se ve 3 nebo 4 týdnech. V jednom rocezživota jsou pohlavně vyspělá.

Ochrana

Zajíc není zvlášť legislativně chráněn. Je pouze hájen "mysliveckou" vyhláškou č.245 , kterou vydalo ministerstvo zemědělství.

Srnec obecný - Capreolus capreolus

Tato spárkatá zvěř patří k našim největším a nejrozšířenějším savcům. Určitě se Vám již někdy naskytl ten pohled na pasoucí se rodinku těchto nádherných zvířat.

Vzhled

Tento sudokopytník má v létě krásnou rezavě hnědou srst. V zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě asi 30 cm dlouhé parůžky, které v listopadu shazuje a hned mu narůstají nové.

Rozšíření

Narozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přispůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.

Způsob života a potrava

Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmovány senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dneší urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přispůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.

Rozmnožování

Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.

Ochrana

Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.

Druhým obdobím, kdy nejen srnčí ale i ostatní zvěř hodně strádá je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.

Zvyšování jejich počtu je mimo jiné i důsledek odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je "králem" určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat. Jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.

Díky poměrně hojnému počtu této zvěře u nás nění zákonem chráněna.

Liška obecná - Vulpes vulpes

Vzhled

Tato krásná šelma má horní stranu svého těla pokrytu rezavými chlupy, spodní část tlamy, hrdlo, břicho a vnitřní část nohou je bílá. Toto je ale pouze základní zbarvení. I u nás se totiž vyskytuje několik barevných variant. Například liška s tmavou spodní stanou tzv. uhlířka. Charakteristický je její dlouhý huňatý ocas. Od svých příbuzných volně žijících psovitých šelem se liší především šikmo položenýma očima s podlouhlou zřítelnicí, jemněji zašpičatělým čenichem a kratšíma nohama.

Rozšíření

Vyskytuje se po celé Evropě, severní Africe i v Asii. Ráda se pohybuje v lese, parcích a křovinných úborech.

Způsob života a potrava

Liška je aktivní večer a v noci, kdy loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však ty malé - hlodavce. Mimo to si pochutná i na lesních plodech. V době, kdy má liška mláďata se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnou i psa, který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žiji v naprosté většině případů samotářsky. Jediné období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o mláďata se stará matka. Tento lstivý a loupeživý tvor díky vynikajícímu sluchu zraku i čichu snadno uteče našim očím, takže ho jen málokdy zahlédneme.

Liška je také výtečný lovec. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Ráda si smlsne na koroptvičce, zajíci či malých hlodavcích. Nepohrdne ani lesními plody. Neobyčejnou drzost těchto zvířat znají především obyvatelé vesnických stavení, kterým lišky za týden vylovily jejich malý domácí chov drůbeže. liščí mládě
 

Rozmnožování

Liška i se svými mláďaty bydlí v norách pod zemí, nebo v dutém stromě. Nezřídka je liška tak drzá a uzme část důmyslně postaveného, až několika patrového, brlhohu jezevcovi. Liščí páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 60 až 63 dnech pak přivádí na svět 5-8 mláďat, která jsou zezačátku šedá a slepá. Oči otvírají po 2 týdnech. Matka mláďata kojí do 4 týdne jejich života. Po 3-4 měsících života mláďata poprvé opouští noru. Pokud se Vám naskytne pohled na tato hrající si a dovádějící mláďata, vězte že na místě setrváte hodně dlouhou dobu :-) Pohlavně dospívají v devíti měsících.

Ochrana

není legislativně chráněna

Vydra říční - Lutra lutra

Spolu s dalšími kunovitými jsou vývojově nejpůvodnější skupinou suchozemských šelem.

Vzhled

Vydra je velmi dobře přizpůsobena prostředí ve kterém žije. Její smyslové orgány (zrak, čich a sluch) jsou umístěny v jedné rovině, to jí pomůže zjistit co se děje nad hladinou, aniž by vystrčila velkou část hlavy. Tvar jejího těla ji předurčuje k tomu, že je výborný plavec. Při pohybu ve vodě ji pomáhá i hladká srst, blány mezi prsty a široký ocas, který slouží jako velmi dobré kormidlo. Jako jeden z mála živočichů trávících většinu času ve vodě nemá vydra velkou tukovou vrstvu, která by ji chránila před chladem. K tomu jí slouží její extrémě hustá srst o kterou vydra náležitě pečuje.

Rozšíření

Vydra se v České republice vyskytuje v jižních Čechách na Šumavě a na Českomoravské vrchovině. Můžeme jí potkat především u tekoucích vod, ale i rybníků. Na podzim se stěhuje k měnším tokům, které nezamrzají, ale poskytují dostatek potravy. Revír jedné vydry můře být až stokilometrový úsek řeky. Záleží na čistotě vody a na množství ryb a jiné potravy. Teritorium samce bývá zpravidla až jednou tak velké než samice. Může zahnovat část teritorií i několika samic.

Způsob života a potrava

Vydra je zvíře s převážně noční aktivitou. Tyto krásné šelmy jsou samotářské, ale velmi pohyblivé a hravé. Velmi si oblíbily klouzání po kluzkém břehu, či sněhu nebo ledu. V zajetí to je zaručený mazlíček chovatele. V některých situacích se chová jako kočka - je mazlivá, přítulná. Narozdíl od kočky, která na vaší společnost musí mít náladu, vydra vaší pozornost vyžaduje neustále. V přírodě preferují samotářský způsob života.

Vydra se živí hlavně rybami. Nepohrdne ani rakem, žábou či vodním ptákem. Díky tomu, že má vydra ráda vodu se není se čemu divit. Ve vodě dokáže kořist vytrvale pronásledovat a tím ji udolá. Kořist si poté odnese někam na suché místečko v houští a zde kořist usmrtí a sní. Její denní příděl potravy může dosáhnout i 1 kg. Vydra často loví staré a nemocné jedince a tím eliminuje šíření různých nemocí.

Rozmnožování

Vydry nemají žádnou stanovenou dobu námluv. Uvnitř území jednoho samce žijí zpravidla dvě samice, které samec v době, kdy jsou připravené k páření střídavě navštěvuje. Vydří máma rodí ve své noře, kterou si vyhloubí v kořenech stromů, nebo zabere opuštěnou noru třeba po králíkovi. V jednom vrhu bývají zpravidla 2 až 3 po narození slepá máďata. V prvních týdnech života jsou mláďata plně závislá na mateřském mléku. Mláďata se začínají osamostatňovat kolem osmého až devátého měsíce života. I déle. Vydry patrně nemají mláďata každý rok.

Ochrana

Vydra je citlivá na čistotu vody. Velké znečišťování a nenávist rybářů a rybníkářů v minulém století mělo za příčinu její velký úbytek. V současné době patří podle naší legislativy mezi silně ohrožené druhy.

Jelen evropský - Cervus elaphus

Největší spárkatá zvěř žijící u nás.

Vzhled

Jelen je naší největší spárkatou zvěří. Jelení srst bývá v létě červenavě hnědá a v zimě šedohnědá. Mládě je červenohnědé s bílými skvrnami. Dominantou dospělého jelena je paroží, které shazuje v období od února do dubna. Forma i velikost paroží záleží na věku. Mimo jiné jsou jeleni známí svým pohybem, který vypadá velmi ladně, lehce a ušlechtile. Parohy mu dodávají majestátnost.

Rozšíření

Jelena lze počítat mezi obyvatele vysokých a rozlehlých, zejména listnatých, lesů od rovných nížin až po horskou krajinu. Vyskytuje se po celé republice.

Způsob života a potrava

Pokud se chcete vydat na pozorování jelenů, nejlepší jsou podvečerní hodiny. Statnější jeleni tvoří malá stáda nebo žijí samotářsky. Můžeme však vidět větší stádo, ve kterém jsou samice s mláďaty a mladí samci. Vůdcem stáda je nejsilnější samice. Jeleni většinou žijí na jednom místě. Jediná doba, kdy se někteří stěhují je období říje.

Jelen je především býložravec, živí se travou, výhonky, kúrou, houbami nebo lesními plody. Okusem mladých stromků může jelen (pokud je přemnožen) napáchat dost velké škody. Proto se lesníci snaží mladé porosty chránit před jeleny pletivem, kterým omotají každý strom. 

Rozmnožování

Jelení říje probíhá od září do října. Březí samice po zhruba osmi měsících porodí většinou jedno mládě, které kojí asi čtyři měsíce. Mládě se plně osamostatní v jednom roce života, pohlavně dospívá o dva až tři roky později. Ke kolouchovi projevuje velkou náklonnost i jeho otec (možná ještě mnohem větší než k matce).

Ochrana

Jelen je pouze v některých obdobích roku hájen.

Plašící kalendář - vyzrajte na hlodavce, ptáky a krkty

Pro rychlý přehled zemědělců a zahrádkářů, jak ochránit zrající úrodu, jsme připravili plašící kalendář.

Březen - přilétají vlaštovky

Vlaštovky si mohou stavět hnízda u okraje střechy a znehodnocovat vaši fasádu. S plašičem ptáků přesunete jejich působiště pryč od Vašeho domu a ochráníte svůj majetek.

Duben - s příchodem jara nastává sezona pro stavební firmy

Pro krátkodobou ochranu stavebního materiálu, ale i budoucí ochranu fasád domů, mostů a kulturních památek kupujte ultrazvukové plašiče ptáků a mechanické zábrany proti usedání ptáků na domy.
Ptáky je třeba plašit i ve městech, přemnožení holubi rádi hnízdí na balkonech a lodžiích a přítomnost člověka jim nevadí. Plašiče ptáků a mechanické zábrany proti ptákům se proto hodí i pro obyvatele panelových domů.

Květen - hlásí se jaro a krtkové na zahradě ryjí první krtince

Příroda se probouzí a s ní i krtci. Krtek Vaši zahradu zničí nejen esteticky, ale poškodí i kořeny rostlin pod povrchem půdy. Braňte se proti krtkovi s plašici ktrtků. Nyní je nejvhodnější doba k nákupu ultrazvukového odpuzovače na krtky, který ochrání Vaši zahradu až do podzimu.

Červen - krtek ohrožuje Vaše zrající jahody, špačkové a vrabci dělají nálety na třešňové sady

Vlastníte - li třešňový sad, nyní je nejvhodnější doba ochránit třešně před nálety ptáků. Ultrazvukové plašiče ptáků se budou hodit i nadcházejících měsících.
Pole s jahodami může navíc ohrozit krtek. Odpuzovače krtků Vám vypudí krtky daleko od vašich jahod. Při sběru jahod již nemusíte zakopávat a nevzhledné krtince.

Červenec - pryč s nálety ptáků na ovoce

V celičkém kraji, meruňky zrají a ptáci si na nich rádi pochutnají. Překazte jim to s plašiči ptáků. S láskou a pílí se staráte o svůj sad, nenechte špačkům a vrabcům úrodu naklovat. Plašič ptáků zažene ptáky od koruny i kořene. Drzost ptáků nezná mezí a pokud nepoužijete plašiče ptáků, mohou ozobávát i Váš rybíz a angrešt.

Srpen - stále je teplo, ale myši se již nyní chtějí zazimovat

Myši cítí nadcházející podzim a hledají místo, kde přečkají zimu. Pokud ještě nemáte plašiče myší , nyní je nejvhodnější doba k jejich zakoupení. Používejte plašiče myší a zamezte myšímu nastěhování do Vaší chaty, garáže, stodoly, sklepa či půdních prostor.

Září - plašiče ptáků v tomto období střeží švestkové sady

Na sklonku léta zrají šťavnaté švestky. Mnozí z nás si rádi pochutnají na švestkovém kompotu, povidlech nebo slivovici. Ochraňte úrodu švestek před špačky a vrabci pomocí ultrazvukového plašiče ptáků.
Od září do listopadu je izolace domů vystavována většímu nebezpečí v podobě okřídlenců. Ptáci v tomto období ničí tepelné izolace domů častěji než v létě.

Říjen

Podzim dělá s kunami divy. Neví kam se schovat a proto rády vlezou i do motoru auta. Zbavte se kun s plašiči hlodavců. Řešit překousané kabely auta v mrazu by jistě nikoho nepotěšilo. Kupujte plašič kun určený přímo k instalaci do motorových vozidel.

Listopad

Začínáte se shánět po vánočních dárcích? Kupujte plašiče pro své příbuzné, kteří si v létě stěžovali na přemnožené myši, krtky a ptáky zobající jejich úrodu ze stromů i záhonků.

Prosinec - v mírné zimě i krtek ryje

Pokud je mírná zima, krtek vylézá k povrchu i v chladném počasí a ryje a ryje. Už máte plašič na krtky? Odpuzovačem na krtka můžete potěšit i Vaše příbuzné a přátele. Darujte jim plašič na krtka, ať je i jejich zahrada v létě pokryta květy a užívají si zahradních krás bez zásahu krtka.

Netopýři.

Co jsou zač?

Netopýři patří mezi savce do skupiny označované jako řád letouni, protože si jako jediní z nich osvojili schopnost aktivně létat.
Netopýři jsou živočichové s převážně noční aktivitou, některé druhy však vyletují z úkrytů ještě před soumrakem. Za tmy se orientují pomocí tzv. echolokace. Vydávají pro lidské ucho neslyšitelné ultrazvuky a podle jejich ozvěny dokážou určit svou polohu v prostoru, rozpoznat okolní překážky, případnou kořist nebo jiné netopýry.

Potrava

Všechny druhy netopýrů vyskytující se v České republice jsou hmyzožravé. Jejich potravu tvoří motýli, brouci, pakomáři a jiný drobný hmyz, případně také další zástupci bezobratlých – pavouci a sekáči.
Jednotlivé druhy netopýrů přitom využívají různé lovecké strategie a odlišné jsou i biotopy, ve kterých svou potravu vyhledávají. Některé druhy loví hmyz rychlým letem ve volném vzdušném prostoru vysoko nad zemí, jiné druhy pomalu poletují v korunách stromů, další sbírají hmyz z povrchu země či z vodní hladiny.
Vzhledem k rychlému metabolismu musejí netopýři zkonzumovat velké množství potravy – každý dospělý jedinec uloví za noc množství hmyzu odpovídající 1/4 – 1/3 jeho hmotnosti.

Životní cyklus

Svým životním cyklem se naši netopýři přizpůsobili střídání čtyř ročních období.

• Od května do července vytváří samice netopýrů seskupení označované jako letní kolonie. Kolonii mohou tvořit desítky až stovky samic. Jako úkryty využívají stromové dutiny, půdy budov, štěrbiny za obložením nejrůznějších staveb apod. Během června a července rodí samice v koloniích mláďata. Samice většiny druhů rodí pouze jedno mládě za rok.
• Mláďata rostou velmi rychle, za 4 až 6 týdnů se již začínají osamostatňovat. Během měsíce srpna se letní kolonie postupně rozpadají a začíná období tzv. podzimních přeletů. Během nich se vyhledávají samci a samice a dochází k páření. Zároveň se netopýři vykrmují – vytvářejí si tukové zásoby před nastávající zimou.
• Od konce října a během listopadu se začínají netopýři stěhovat do zimních úkrytů, kterými jsou především různé sklepy, staré štoly a jeskyně. Zde postupně upadají do stavu tzv. hibernace, kdy se výrazně snižuje jejich tělesná teplota a zpomalují všechny životní procesy. Tak přečkávají s minimální spotřebou energie nepříznivé zimní měsíce, přičemž využívají pouze nashromážděné tukové zásoby.
• Od konce února a během března opouštějí netopýři zimoviště a nastává období tzv. jarních přeletů, na konci kterého se opět postupně formují letní kolonie.

Úkryty

Původními úkryty netopýrů jsou zejména jeskyně, stromové dutiny nebo prostory pod kůrou a skalní štěrbiny. V důsledku přetvářením krajiny lidskou činností dochází neustále k  úbytku přirozených úkrytů netopýrů, a proto se řada druhů naučila využívat náhradní možnosti, které jim poskytují lidské stavby. Zde nacházejí potřebné teplé mikroklima, klid a ochranu před vlivy počasí, případně i před predátory.
Velký význam mají tyto úkryty zejména pro letní kolonie samic s mláďaty. Můžeme je najít na půdách kostelů, zámků a obytných budov, za dřevěným obložením nebo za trvale otevřenými okenicemi chat, ve štěrbinách pod oplechováním střech či ve škvírách pod prasklou omítkou. Sklepní prostory mohou naopak některým druhům sloužit jako zimoviště.
Několik druhů netopýrů začalo v posledních letech stále častěji využívat také četné úkryty v panelových domech např. ve štěrbinách mezi panely, ve větracích otvorech a v mezistřešních prostorách nebo v různých škvírách pod odchlíplou izolací, za obložením na balkónech apod. Tyto úkryty mohou být využívány nejen letní kolonií samic s mláďaty, ale rovněž jako zimoviště nebo v období přeletů. Někdy mohou netopýři obývat stejný úkryt také celoročně.

Co netopýry v lidských stavbách ohrožuje?

• Jakékoliv rušení, zejména v době porodů, odchovů mláďat a zimování.
• V nevhodnou dobu a bez ohledu na netopýry prováděné stavební práce. Netopýři využívají tradičně po mnoho let stejné úkryty, které jim poskytují nejvhodnější podmínky pro vývoj mláďat či zimování. Při náhlé ztrátě takového úkrytu, např. v důsledku rekonstrukce stavby, je pro ně velmi obtížné až nemožné najít v krátkém časovém období odpovídající náhradu.
• Uzavírání vletových otvorů zabraňuje nejen návratu netopýrů do úkrytu, ale pokud se provede v době přítomnosti netopýrů, může dojít k jejich uvěznění uvnitř úkrytu a následnému hromadnému úhynu.
• Používání jedovatých konzervačních látek a nátěrů trámů na půdách, které způsobuje otravy netopýrů.
• Záměrná likvidace lidmi v důsledku ignorance a přetrvávání nesprávných mýtů.

Netopýři mají poměrně malé rozmnožovací schopnosti, proto každou větší ztrátu nahrazují velmi těžko a pomalu. Každá ztráta tak může znamenat vážné ohrožení existence celé populace.

Ochrana a legislativa

Všechny druhy netopýrů vyskytující se v České republice jsou zákonem chráněné (Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právní ochraně podléhají také netopýry užívaná sídla – a to jak přirozená, tak umělá.